V mé práci se konstantně zabývám fenoménem tělesnosti, její roli ve společnosti, individuálností, vztahem k zemi (ve smyslu matérie) a podobně. Lehkosti bytí s bytím k smrti.

Vlivem přesycenosti mou předchozí prací s kultem těla spíše Apollinského typu, tedy harmonického, sceleného, uzavřeného, dokonalého a přitažlivého, už mi nestačí krásu destruovat, schovávat v prostoru, v sobě samé, v použitém měřítku či transformovat ji do jiných forem (série Krajina těla). Tento můj vnitřní stav analogicky popisuje Stanislav Laga ve své diplomové práci, v kapitole Rothkovo znovuobjevení tragického myšlení,

„ Abstraktním expresionistům deformace krásy nestačí, a proto se celého pojmu krásy zbavují (a především jeho morálních konotací). Jde jen o pocit, pocit konkrétní a reálný, pocit, jemuž dokáže nezávisle na vzdělání porozumět každý. Exaltace je dosaženo formováním neforemného.“

Stejně konkrétní a reálný pocit mne vedl k razantnímu obrácení zájmu opačným směrem - k tělu dionýského typu, tělu samo o sobě degenerovanému, deformovanému, neforemnému, expandovanému a v jistých případech tedy i nereálnému, nemocnému či alespoň nezdravému. Ideálním cílem je pro mne zachytit tuto faktickou tíhu (tělesné) nedokonalosti a smrtelnosti v kontrastu s jemností malby, jejímž spojením se snažím dosáhnout balance mezi těmito všeobecnými zástupci fenoménu krásy a ošklivosti.

“Snažím se v divákovi vzbudit neklid nabouráním jeho jistot a předsudků z doposud vnímané fenomenologie tělesnosti a uvrhnout ho do vnitřního dialogu, zda se ocitá před ošklivou krásou, či krásnou ošklivostí, a co je tedy ošklivé, a co krásné?”